Love in the Dark - 3, kapitola

16. srpna 2013 v 18:35 | Vann |  Love in the dark


Byl už skoro večer a já se děsně nudila. Seděla jsem u sebe v pokojia pozorovala jak se smrákalo. Byla to nejlepší část dne. Všechno co se ve dne stane zůstane zapomenuto v té tmě a pak příjde další den, kdy se může cokoliv pokazit. Nikdy jsem nebyla tak pesimistická ale přesně takhle jsem to cítila. Byl to vážně krásný pohled. Z toho mě vytrhl telefon. Celeste.
" Konečně někdo." Zašeptala jsem si pro sebe a zvedla telefon.
" Tiff, co děláš dneska?" Ozval se její hlas místo pozdravu.
" Taky tě ráda slyším a ano daří se mi dobře a co ty?" Zapředla jsem.
" Jistě já vím. Nechceš jít ven?"
" Dám všechno jen abych nemusela sedět doma."
" Dobře, sejdeme se za půl hodiny na rohu šesté." Věděla jsem přsně kde to je. Chodily jsme tam skoro vždy.
" Budu tam." Slíbila jsem a šla to oznámit rodičům. Jako vždy jsem dostala přednášku o tom co mám dělat a co ne, ale nakonec jsem mohla vy klidu odejít.
" Nezapomeň v kolik máš přijít." Křičel za mnou ještě otec ale to já už byla myšlenkama jinde. Vyšla jsem a docela si cestu užívala. Vždy jsem měla ráda přírodu. Už od malička mě rodiče brali ven a všechno mi ukazovaly. Po necelých 15 minutách jsem došla na místo. Cell už tam přešlapovala a hned jak mě uviděla se jí po obličeji rozjel úsměv.
" Konečně, myslela jsem že tady zmrznu."
" Jako by jsi se nemohla teple obléknout." Dobírala jsem si jí.
" Tak pojď." Chytla mě za ruku a vtáhla do klubu. Jako vždy se to tu hemžilo hodně lidma a mezi nima jsem spatřila i jeho. Jak já ho nemám ráda to není ani možný. Cell mě vedla ke stolu kde jsme si sedli a chviílku pozorovaly okolí. Po chvilce se Cell vydala k Baru pro pití a já se šla porozhlédnout kolem. Zastavila jsem se kousek od parketu a vyhlížela Cell. Ta se vybavovala s ním.
" ahoj kočičko." Ozvalo se vedle mě. Znechuceně jsem se otočila a přejela ho očima,
" Potřebuješ něco?" Zeptala jsem se.
" Tebe."
" Tak to jedině přes mojí mrtvolu." Usmála jsem se a kráčela k baru. To radši snesu Willa než tohle, bůh ví co. Jen co mě spatřil si mě přejel pohledem a zašlebil se.
" Odpal štěně, tady se baví dospělý." Odpálkoval mě, ještě dřív než jsem stačila něco říct.
" Myslím že tvoje IQ se dá těžko srovnávat s dopsělým." Zaculila jsem se. Cell se na nás dívala a mračila se. Neměla ráda když jsme se my dva dohadovaly. Ani jeden z nác totiž nikdy nechtěl tomu druhému ustoupit.
" Ale né, knihomolka se ozvala." Zděsil se. Z něho mod dobrý herec nebude.
" Pořád lepsší než za sebou tahat bandu vymletých lidí bez mozku co se honí za kulatou blbostí."
" Tomu se říká sport." Zasyčel na mě.
" Vím co to je."
" A dost!" Vkročila do toho Cell. Vrhla jsem na ni nespokojený pohled. Ráda by jsem totiž pokračovala. Strašně jsem milovala když něvěděl co odpověd a vždy plácnul nějakou blbost.
" Musím na vzduch." Říkala a dívala se přitom na Willa.
" Wille, známe se dlouho," začala a já čekala co z ní vypadne, " a já tě prosím skrz naše přátelství jestli by jsi vzal Tiff domů." Vykulil oči v tu stejnou chvíli jako já.
" Zbláznila jsi se? Kdo jí má poslocuhat." Pustil se do ní. Výjmečně jsem s ním souhlasila. Do auta si s ním prostě nesednu.
" Prosííím." Dívala se na něho tím svým štěněčím pohledem a věděla že má vyhráno. Souhlasil a ona s eotočila ke mně.
" Děláš si srandu?" Sykla jsem na ni.
" Věřím že to přežiješ." Mrkla na mě. Sakra proč na mě mrkla?
" Co tím sleduješ?"
" Jáá? Absolutně nic."
" Taková lež." Odfrkla jsem. Už mi se mi moc nevěnovala a odešla ven. Já se otráveně podívala na Willa a nakonec jsme šli. Hned jak sjem nasedli do auta jsem se do sebe pustili.
" Vážně by mě zajímalo kdo tobě svěřil auto. Mám docela obavy o svůj život." Říkala jsem a viděla jak pění. Chvilku nic neříkal, asi se snažil uklidnit tak jsem si ještě přisadila.
" Ale vážně, ten kdo ti dal řidičák to nemohl mít v hlavě pořádku."
" Aspoň že někdo to měl v hlavě v pořádku a ty ho nemáš vůbec." Vítězně se usmál. Chvíli bylo ticho jak si úžíval jednoho vítězství nademnou.
" A co ty jsi? Přírodní diva?" Ptal se mě. Bydlela jsem skoro v lese. Sama jsem nechápala proč bydlíme tolik mimo civilizace.
" Tobě to tak budu vysvětlovat." Odsekla jsem a dál sledovala cestu. Chvilkama jsem registrovala že si mě prohlíží ale nepřikládala jsem tomu na důležitosti. Pak se sěbehlo pár věcí. Will dupl na brzdy a my se zastavili kousek před vlkem který stál uprosřed cesty. Pozorovala jsem toho vlka a chvilku měla pocit že se mi dívá do očí. Jako by mě něco podvědomě ujišťovalo že se aspoň mě nic nestane. Wil troubil jako splašený ale vlk se ani nehl. Musela jsem se uchechtnout.
" Smích?"
" Ne, promiň. Hlavně mu prosím neubližuj." Prosila jsem ho. Ozvalo se vrčení.
" Vypadá to že se mu moc nelíbíme."
" Jen ty." Pousmála jsem se. Zamyšleně jsem na něho dívala a chtěla si ho prohlédnout z blízka. Nevím proč ale na mysl mi vytanulo že mi táta vždy říkal že se lesních potvor nemám nikdy bát. Chystala jsem se ven ale daleko jsem se nedostala. Zamkl.
" Put mě!"
" No to určitě. Jsi normální?"
" Nic mi neudělá." Přesvědčovala jsem ho.
" Nevezmu si tě na svědomí." Jistěš, jako by mu vadilo se mě zbavit.
" Nemůžeš mě tady držet."
" Myslíš že chci? Jsi ta poslední s kým bych chtěl sedět v zamknutém autě. Ale jsem chlap, a to znamená že tě ven nepustím." V tu ránu jsem se začala smát.
" Cože jsi?" Vydýchávala jsem.
" Co jsem komu udělal?" Sepjal ruce a ohlédl se k nebi.
" Tvoje chyba. Měl jsi Cell říct že nemáš zájem mě nikam vozit. Došla bych to sama." Klidnila jsem ho.
" Jistě a po cestě by tě sežral třeba tenhle vlk."
" Mě ne." Ujistila jsem ho. Najednou vlk nebyl před nám ale skočil na kapotu auta. To mě rozesmálo. Myslím že si bude muset pořídit nové. Willovi se to asi moc nelíbilo, protože zatínal ruce v pěst. Ozvala se rána a vlk odletěl kousek dál s někým na sobě. Vystrašeně jsem se na ně podívala a okamžitě vystartoval az auta a běžěla za nima. Will mi byl v patách. Zastavili jsme se na louce a sledovali scénu před náma. Člověk bojoval s vlkem.
" Tati?" Uslyšela jsem za sebou slabé zašeptání a a sledovala Wilův vyděšený výraz. Můj mozek začal fungovat snad na všechny otáčky. Doufala jsem že si mě vlk všimne když se budud chtít odpížit pryč a půjde po mě. Tak nějak jsem věřila, teda spíše doufala že mi neublíží. Vlk se vrhl za mnou a já jen tiše čekala že se předemnou zastaví. Omyl. Rozběhl se ještě víc a narazil do mě. Poodletěla jsem kousek ale nebylo to zase tak strašné. Sbíhal se ve mně andrenalin. Stoupla jsem si a pozorovala okolí.
" No táák čičí kde jsi?" Já vím. Někdy mě ta moje povaha zabije. V danou chvíli mě oslepil blesk a pak jsem ustíila jak se do mě něco zakouslo. Pálilo to a děsně. Zprvu jsem si myslela že to byl ten vlk ale necítila sjem žádné chlupy. Cítila jsem kůži A to hodně studenou kůži. Zakousl se do mě člověk? No to si děláte srandu.
Bolest se mi lila po celém těle a já nebyla schopná se hnout. Příště si ty blbý keci odpustím, ale jen pro pčípad že se nějakého příště dožiju.
" Tiff?" Oslovil mě Wil a vyjeveně na mě koukal. Asi na mě nebyl moc hezký pohled. Po chvíli civěni mě vzal na ruce ale vlk mě nehodlal pustit. Položil mě na zem a já přestala vnímat. Bolest mi pulzovala po celém těle, po chvíli mi přišlo jako bych tady ležela už hodiny. Na krku jsem cítila jak mi teče krev proudem. Začala jsem panikařit. Přece tady neumřu jen tak, bohužel jsem neměla sílu a byla jsem vyčerpanější čím dál tím víc. Pak jsem zavřela oči a už jen na půl vnímala jak mě opuští energie a já naposledy vydechla.
Probrala jsem se a bylo světlo.
" Něco je špatně." Říkala jsem si a posadila se. Sáhla jsem si na krk ale necítila jsem nic co by přípomínalo ránu. Koukla jsem se kolem dokola. Byla jsem pořád v lese.
" Něco je hodně špatně."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama