Death fist them - prológ

11. července 2013 v 21:57 | Tina/Vann |  Death fist them


Volám sa Chelsa Maria Stuart. Narodila som sa v roku 1942 v Anglicku. Alebo som si to celý život myslela. Londýn je moje rodné mesto. Práve v tomto meste som ju spoznala. Patrila som medzi tiché nenápadné myšky. Moc som sa neukazovala. Ale Lexi, ona bola živel. Veselá, usmievavá a vždy optimistická. Sedela som v škole počas obednej prestávky a čítala som knihu.
,,Ahoj." Ozvala sa odrazu.
,,Prepáč?"
,,Ja som Alexia Branson, ale priatelia mi hovoria Lexi." Hovorila na mňa a povzbudzujúco sa usmievala.
,,Chesla Stuart." Povedala som.
,,Takže Chels, rada ťa poznávam."
Strávila som celé doobedie rozhovorom s Lexi a zapáčila sa mi. Nechápala som prečo si ma vybrala ale bola som jej za to vďačná. Hoci bola staršia nemala som pocit, že by nám to nejako prekážalo. Po čase sa z nás stali dobré priateľky. Podnikali sme spolu mnohé výlety. Lexi ma naučila užívať si každý okamih. Stala som sa sebavedomejšia, odvážnejšia a priebojnejšia. Už som viac nebola šedá myška. Niečo som znamenala. A za to som bola vďačná nej. Postupne som spoznávala život Alexie Bransonovej. Aj napriek tomu , že jej život nebol jednoduchý brala to dobre.
,,Lexi si v poriadku? Si nejaká bledá." Spýtala som sa jedného dňa keď sme sa stretli.
,,Ale ano som. Len mi to slnko nerobí moc dobre."
,,Moment ako to? Miluješ leto nie?"
,,Ano ale necítim sa vo svojej koži." Pripustila.
,,Kam si včera zmizla? Wiliam sa na teba pýtal."
,,Naozaj?" začervenala sa.
,,Áno. Tak kam si zmizla?"
,,Neviem všetko je také nejasné. Pamätám si ako sme sa bavili. Išla som si po drink. A potom som sa zobudila ráno doma vo svojej posteli. Cítim sa dosť mizerne. Bolí ma hlava, a to slnko ma privádza do šialenstva." Sťažovala sa.
,,Mala by si si oddýchnuť."
,,Asi máš pravdu."
,,Prídem ťa neskôr pozrieť?"
,,To nebude potrebne. Ja prídem k Vám."
,,Fajn tak sa zatiaľ maj." Zakývala som jej.
S čim som ale nerátala bol fakt, že ju neuvidím takmer rok. Lexi sa neukázala celý týždeň. Keď som sa odhodlala ísť k nej domov zistila som, že ich sídlo je opustené. Nechápala som čo to má znamenať. Toto by mi Lexi predsa nikdy neurobila. Nemohla odísť nie po tom čo ma naučila ako sa mám pozerať na život. Chýbala mi. Mala som ju rada. Krátko po jej odchode som sa dozvedela nepríjemnú správu. Moji rodičia mi oznámili, že som adoptovaná. Jediné čo som o svojej biologickej matke vedela bolo meno a miesto môjho narodenia. Pochádzala som s Bulharka.
Krátko po tejto správe prišla ďalšia rana. Ochorela som a podľa lekárov som nemala veľké šance. Môj život sa skončí v 21 roku? Nemohla som tomu uveriť. Bola som slabá a väčšinu času som trávila v dome. A vtedy prišla a zachránila ma pred smrťou....


******
Jmenuji se Alexia Mishelle Branson. Původem pocházím z Anglie. Narodila jsem se v malém městečku poblíž Londýna. Po nějakém čase jsme se přestěhovaly do Londýna. Ve škole jsem byla uznávaná svými řečmi. Nikdy jsem si nenechala nic říct. Tam jsem poznala mojí nejlepší kamarádku. Chels. Poznala jsem ji ve škole. Byla jako šedivá myška která potřebuje aby ji tímto velkým světem překvapení někdo provedl. Podnikaly jsme bláznivé výpravy za dobrodružtvím a nikdy jsme neměli dost.
Den kdy jsem se střetla s Chels si pamamtuju naprosto přesně.
" Lexi jsi v pořádku? Vypadáš nějak bledě."
Vážně mi nebylo dvakrát nejlíp, problém byl v tom že jsem si z minulé noci nic moc nepamatovala. Po rozhovoru jsem Chels slíbila že se za ní přijdu podívat. Bohužel se tak nestalo.
Když jsem se druhý den probrala odrhnula jsem závěsi a sluníčko bylo ještě nepříjemnější než den před tím. Rychle jsem zase závěsy zatáhla. Byla jsem hladová.
Šla jsem dolů do příjmacího pokoje za rodičmi a ucítila lahodonou vůni, které se prostě nedalo odolat. Byla to jejich krev která mě lákala. Chladně jsem je zabila. Došlo mi to. Pomalu se mi začaly vrace vzpomínky z toho osudného večera. Musela jsem konat rychle. Těla rodičů jsem se zbavila. Ani mi jich nebylo líto. Nikdy jsem pro ně nebyla dcera kterou si tak přály. Nesplnila jsem jejich očekávání. Ještě ten dej jsem odjela na dobu neurčito.
Nejvíce mi bylo líto že už asi nikdyy neuvidím Chels. Byla pro mě jako sestra. Odjela jsem. Schovávala jsem se v lesích ale po nějaké době mi došlo že mořit se hladem mi nepomůže. Moje podstata byla to že jsem zabíjela. Bloudila jsem po lese a opět ucítila tu báječnou vůni. Rozběhla jsem se za ní.
" Stůj." Řekla jsem muži co procházel.
" Stalo se vám něco?" vypadala jsem zpustošeně. Měla jsem pořád ty samé věci ve kterých jsem odjela.
" To co se stalo mě není nic oproti tomu co se stane tobě." Vrhla jsem se na něho a vysála do poslední kapičky krve. Bylo mi hned lépe. Ještě delší dobu jsem se držela v lesích a zabíjela bezmocné lidi kteří šli jen kolem. Po nějakém čase jsem se naučila ovládat.
Po dlouhé době jsem zavítala do města, sehnat si jiné věci na sebe. Lidi v tu doby byly hloupí s staraly se o chudáčky jako já. Naučila jsem se lidi ovládat. Aspoň jedna upíří vlastnost co za to stojí. Ovlivňování lidí se mi sice moc nelíbilo ale nějak jsem přežít musela. Pak mi došlo že tohle není život který jsem si přála. Můj život byl v Londýně s Chels.
Musela jsem se vrátit a všechno Chels vysvětlit. Ale musela jsem vyrazit v noci. Báchorky že upíra slunce spálí jsou bohužel pravdivé.
Když jsem dojela zoět do Londýna byla jsem v nostalgii. Ani jsem nevděla že od mého odchodu uběhl rok. Chels už mě nebude chtít vidět. Potkala jsem pár lidí se kterými jsme se často bavily a ti mi zdělili tu zorávu že Chelsa je nemocná a že jí doktoři nedávají moc velké naděje.To jsem nemohla dopustit. Po druhé už jsem ji nemohla ztratit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama